STINGL Miloslav

* 19. prosince 1930
† 11. května 2020

Jeho otec Jan Isidor byl důlním inženýrem a Miloslav Stingl vyrůstal po boku své sestry Hedviky v Bílině, kde se narodil. Žila zde celá rodina až do chvíle, než Sudety  roku 1938 obsadilo nacistické Německo. Nejdříve bydleli v Kosmonosech, poté v Rakovníku, kde žili do konce války a nakonec v Karlových Varech. Ještě než dosáhl plnoletosti, roznášel po únoru 1948 protistátní letáky, za což dostal podmínku. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy absolvoval mezinárodní právo a dálkově etnografii, kterou využil v práci pro Akademii věd v letech 1962 - 1972 při výzkumu mimoevropských národů, jejich umění a kultur. Když z Akademie věd odešel, byl spisovatelem na volné noze. Celý život byl apolitický, přesto v roce 1977 podepsal Antichartu (neznal text Charty 77), za což na sebe nebyl zrovna hrdý.
První cesta, jíž podnikl, byla do Tuniska. Celý svůj život zasvětil expedicím napříč všemi kontinenty, během kterých navštívil a poznával 152 zemí, 14 krát podnikl cestu kolem světa. Jeho touha podívat se do světa byla silnější než všechna omezení za doby socialismu. Díky vědeckému poslání výprav si nalezl způsob, jak si plnit své sny. Zabýval se hlavně lidmi z odlišných kultur, například Polynésany, australskými Aborigeny, Inuity (Eskymáky) a mnoha dalšími. Stingl se dokázal domluvit 17 jazyky, z nichž asi nejexotičnější byl jazyk papuánského kmene Kumů. Novou Guineu navštívil ještě v době přežívajícího rituálního lovu lebek a kanibalismu, čehož byl jednou dokonce svědkem. Jako jeden z prvních Čechů ve své době navštívil Haity, které nazval zhrouceným státem, kde nefungovalo zdravotnictví, ani policie a všichni se starali jen o sebe. Při svých cestách strávil za hranicemi více než 20 let, kde také působil na univerzitách a vědeckých ústavech, sblížil se s příslušníky tichomořských a indiánských etnik, kdy ho jeden indiánský kmen dokonce jmenoval jako svého náčelníka s přeždívkou "Okima" - "Ten, který vede". Jeho zvolení náčelníkem schválilo československé ministerstvo zahraničí a on byl na toto ocenění náležitě hrdý po zbytek života.  Celkem napsal 43 knih, jež vyšly v 239 vydáních v úhrném nákladu 16 milionů 919 tisíc výtisků, byl toho času jedním z nejpřekládanějších českých autorů v cizině a také byl členem Obce spisovatelů. V zahraničí propagoval svou vlast,  napsal o Čechách a jejích lázeňských městech publikaci, též psal o Praze a jeho publikace "Čechy" slavila nebývalý úspěch. Rovněž byl požádán, aby v knize "Co je v Evropě nejkrásnější" představil Českou republiku. Při svých cestách pořizoval záznamy, videa i fotografie, což v součtu dělalo 510 hodin obrazového materiálu, z nějž německá televize vytvořila 33 dílný dokumentární seriál s názvem "Kolem světa s Miloslavem Stinglem", u nás jej následně vysílala ČT1 i ČT2. Stingl připravil pro slovenskou televizi seriál o indiánech „Předkové a potomci Vinetua“, moderoval cestopisný cyklus Československé televize "Klub cestovatelů". Větší část jeho dokumentace je nevyužita a uložena v sejfech. Miloslav Stingl připravoval mnoho pořadů pro rozhlas, články pro noviny, časopisy, byl předsedou redakční rady časopisu "Latinská Amerika", dále mu byl věnován televizní medailon GEN - Galerie elity národa, pro Český rozhlas upravil celou řadu děl, např. jedinou zachovalou předkolumbovskou divadelní hru "Ollanta", napsal řadu rozhlasových pořadů, např. o J. W. Goethem a mnoho pohádek jako "Opičák Mazabi", "Rubínová kravička" či "Želva s flétnou". Mezi jeho nejvýznamnější díla psaná pouze v cizím jazyce patří např. "Umění a kultury původních obyvatel Austrálie a Oceánie", "Umění a kultury Indiánů a Eskymáků Severní Ameriky" či "Umění starého Mexika", na níž se podílel jako spoluautor. Mezi jeho nejznámější díla u nás se řadí "Ostrovy lidojedů", "Indiáni zlatého Slunce", "Smrt v ráji", "Ostrovy krásy, lásky a lidojedů", "2012: Mayové, jejich civilizace a zánik světa", atd.
Miloslav Stingl zemřel v Praze 11. května 2020. Novinář Michal Dvořák o něm prohlásil: "Jeho znalosti a přehled byly prostě ohromující. Vždyť prakticky celý život jezdil po světě, a to nikoli jako turista, ale jako badatel, který se zajímal o lidskou kulturu ve všech jejích podobách. Právě to mu umožnilo nahlédnout samu podstatu člověčenství....Říkal, že nade všemi národy je lidství, že člověk je z podstaty hodný a dobrý, že máme přímo v genech uloženou dobrotu, a nikoliv zlo".
Tepličtí numismatici na Stinglovu počest zhotovili roku 2020 pamětní medaili, jelikož se čestně řadí mezi slavné osobnosti Krušnohoří a Českého středohoří.

Použité zdroje: 
https://cs.wikipedia.org/wiki/Miloslav_Stingl
"Cestovatel a spisovatel Stingl se vrátil do rodné Bíliny",  In: Teplický deník, Č.269 ( 20.11.2010 ), str. 1
"Bílina oplakává svého rodáka", In: Teplický deník, Č. 112 ( 15.5.2020 ), str.1, 2 autor: Málek, Petr
"Okima- Ten, který vede na pamětní medaili", In: Krušnohorské noviny, Č. 1 (10.01.2020), str. 47, autor: Mjalovský, Vladimír
"Bílinský rodák oceněn", In: Bílinský zpravodaj, Č- 23 ( 7. 11. 2014 ), str. 10, Bílinský zpravodaj, Č. 7 ( 23.11.2014 ), str. 10
"Vzpomínka na bílinského rodáka Miloslava Stingla : Miloslav Stingl zemřel v nedožitých devadesáti letech", In: Bílinský zpravodaj, Č. 6
( 12.6.2020 ), str. 11, 12, 13, 14, autorky: Richterová, Iveta, Nevrlá, Pavlína
"Miloslav Stingl čestným občanem", In: Bílinský zpravodaj, Č. 2 ( 20. 1. 2011 ), str. 7
"Stingl má v Bílině sochu", In: Teplický deník, Č.238 ( 12.10.2020 ), str. 1-2, autor: Málek, Petr
Foto: David Sedlecký; https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/79/Miloslav_Stingl_2015.jpg